U nás doma

Pamatuji si, že jednou z mých nejoblíbenějších her v dětství bylo tvoření malých pokojíčků pro panenky v krabicích od bot. Vystřihovala jsem okna a dveře, rozmísťovala nábyteček a přikrývala krojované panenky v postýlkách kousky látek. Vždycky mě hodně bavilo chodit na návštěvy, protože jsem byla zvědavá, jak kdo bydlí. Milovala jsem hlavně staré domy. Fascinovaly mě zejména ty tajemné, opuštěné, ve kterých se zachoval otisk života jeho obyvatel. Nutila jsem rodiče, aby to v Brně brali přes ulici Veslařskou, kterou lemovala spousta omšelých vil v různém stadiu rozkladu. Představovala jsem si, jak jimi procházím a vymýšlím, co by se s nimi dalo dělat, aby to byla příjemná místa k životu. Po různých studijních a pracovních peripetiích, a to včetně realitní kanceláře v devadesátkách, kde jsem si prohlídek prastarých brněnských domů užila až až, jsem se pracovně našla tam, kde můžu své holčičí sny realizovat.

A jak to bylo s vlastním bydlením? Když jsem se konečně osamostatnila a koupila si první byt – docela velký jednopokojáč v Blansku, byla jsem ve svém živlu. Prim hrála Ikea, moje vlastní šití, barvení a tiskání. A taky žlutá a meruňková výmalba, která tehdy frčela a nevyhnula se ani mým stěnám. Bylo tam milo a útulno. Do tohoto bytečku jsme povili naše kluky a až jim byl rok a půl, stěhovali jsme se do současného bytu. Ten prošel za 12 let, co tu jsme, spoustou proměn, z nichž některé jsou „inkognito“ představeny i na tomto webu. Je to pokojíček, který dostali kluci k sedmým narozeninám, a kde se píše o raubířích s maminkou textilní výtvarnicí – tak jo, tramtadadáá, to jsme my. A předsíň z překližky, ve které jsme při focení s Bárou měnily zběsile sedací nábytek, ta je taky u nás. Fotografka Bára představila naše bydlení na svém blogu v roce 2015 a u mě v BLOKu je dlouhá úvaha o tom, jestli doma bydlíte rádi. Tak si můžete porovnat, co se od té doby změnilo.

Obývák jsem si navrhla už při studiu designu před deseti lety. Koncept i dispozice zůstala stejná, ale knihovnu jsem ladila, samozřejmě s přestávkami, celých těch deset let.  Hrozná představa, že? Loni jsem už na kolenou prosila truhláře, aby ji konečně vyrobil, nebo to ještě třikrát změním. Nic nebolí designéra tak, jako navrhování vlastního interiéru! Letos na jaře přibyly posuvné dveře a asi před čtrnácti dny fólie s motivem listu od Romana Kopeckého na původně čiré sklo. To bylo impulsem pro focení.

Ložnice mi dala zabrat o něco míň. Skříň s prosvětlenou nikou byla prvním kusem na míru. Nová postel a police jí udělaly společnost až za pár let. Na polobarovku k toaletnímu stolku ještě čekám. Na focení jsme si půjčili dubovou fešandu Rioja z TONu. Jinak je vše poctivé a naše. Mužův čínský tajči koutek a modrý nepropustný závěs, který si zatahuje, jen když nejsem doma. Sošky, obrázky, notně protříděná esotero knihovnička a art protis „Proud života“ od Pavlíny Kuchařové jsou zase moje kousky.

Koupelna je naše nejnovější láska. Milujeme ji i proto, že jsme si ji fakt tvrdě vysloužili. Kvůli její rekonstrukci jsme se na šest týdnů vrátili do jednopokojáče, co byl na začátku našeho příběhu. Teď už s poněkud odrostlejšími dětmi – puberťáky, kteří vyžadují absolutní soukromí. Přežili jsme všichni víceméně bez následků a odměnou nám je retro – industriální místnost pro očistu těla, se kterou jsem si opravdu vyhrála. Zkombinovala jsem v tom pidi panelákovém prostoru čtyři druhy kachlí od různých výrobců, k nim čtyři barvy spárovací hmoty a dopřála rodině retro kohoutky i retro zásuvky. Zedníci mě jistojistě velebili.

Mám ráda dub, venkov, modrou, různorodé vzory a hlavně pohodu. Věřím, že bydlení má sloužit nám, nikoliv my jemu. U nás se jí na pohovce, i když jsem to zpočátku nesla těžce. Hrnky od čaje, rovnátka a mikiny sbírám po celém bytě. Boty do botníku uklízíme jenom v sobotu, jinak to v běžném denním zmatku nestíháme. Stejně se tam všechny nevejdou. A v neděli si na chvíli užíváme pořádek.

Uklidila jsem i před focením, ale pouze tak, abych představila (skoro) reálný stav  – prostě jsem jen dala věci na svoje místo, vyleštila baterie v koupelně, ustlala a sušák s prádlem odnesla na balkon. Dlužno dodat, že to přenášení předmětů trvalo dvě hodiny – pochopte, byl pátek a celotýdenní chaos za námi! Na fotkách můžete vidět skutečné bydlení čtyřčlenné rodiny. Tedy tří chlapů zvládajících většinou se stoickým klidem úchylku jejich mámy a manželky, která občas trpí nutkavou potřebou měnit svět kolem sebe.

Na závěr bych ráda poděkovala všem mým přátelům výtvarníkům, díky jejichž dílům je nám doma hezky:

Obraz nad psacím stolem: "Za horú svítá", Jana Jano. Ze stejné dílny je i keramický objekt "Luna" na polici nad TV.

Obraz "Červený kříž": Jaroslava Hýbnerová

Obraz "Vítr na pláži" je od nizozemské malířky Wilmy, která se podepsala monogramem WML. Mám ho moc ráda pro jeho barevnost, se kterou souzním, i pro nenápadnou dynamiku. Paní malířku osobně neznám, koupila jsem ho v galerii.

Fotografie na plátně: "Stín", Bára Grünwaldová. Od Báry jsou též fotopolštáře.

Obraz nad sedačkou: "Noc v lese", Vojta Fousek

Motiv listu na posuvných dveřích: Roman Kopecký

Keramická andělína na okně a vyřezávaný kámen na podlaze: Zuzana Straková

Netkaná tapisérie art protis v ložnici: "Proud života", Pavlína Kuchařová

Keramické kachničky a delfín v ložnici: Jitka Trefná

Obraz s květinami na polici v ložnici: Roman Kopecký

A nesmím zapomenout na tým truhláře Petra Adámka, který sice není výtvarník, ale zato má se mnou svatou trpělivost.