Bydlíte doma rádi?

Chci, abyste se zamysleli. Můžete začít tím, jestli je vám doma dobře. Nebo jestli je vám třeba lépe na chatě, na dovolené, u sousedů nebo nedej bože v práci. Záleží samozřejmě taky na tom, kdo je okolo vás a s kým chcete být vy. Třeba vás doma prudí tchýně, pubertální potomci nebo věčně špatně naložený protějšek.  Možná vám vadí, že v koupelně je plíseň, už pět let je potřeba vymalovat a dlaždičky na balkoně popraskaly a nikoho kromě vás to nevzrušuje.

Letos 7. 7.2015 je to sedm let, co jsem si založila živnost a začala navrhovat interiéry. Za sedm let, co dělám tuhle práci, jsem toho viděla a slyšela hodně. A taky hodně zažila s vlastním bydlením, takže vás (většinou) chápu.

Mými klienty jsou celé rodiny. Neberte to jako zvědavost, ale hodně se ptám. Chci vědět, kdo v domácnosti žije, jaké má zájmy. Kolik přijímáte návštěv a jak často? Jak stolujete, kdy se scházíte? Jak trávíte víkendy a jak často u vás někdo přespává? Záleží mi na tom, aby byl výsledek naší spolupráce opravdu na míru potřebám všech, co budou v interiéru dýchat. Snažím se rozbíjet odolná klišé (nejčastější je momentálně to, že stůl a sedačka musí být rozkládací), nutím klienty, aby se na bydlení začali dívat jinak. Aby přemýšleli, proč trvají na svých zažitých zvycích, které s sebou už možná vláčí zbytečně. Většinou existuje jiné řešení, elegantnější a často i levnější, když opustíme stará tvrdošíjná přesvědčení. Hodně se od vás učím. Nejvíc pokoře a respektu.

Obvykle jednám se ženami a muži jsou v pozadí, občas něco podotknou, trošku si rýpnou a zhusta taky skoro všechno platí. Mám to tak ráda. Baví mě i klienti muži. Většinou si zařizují single bydlení nebo chtějí pracovnu či přímo kancelář v zaměstnání. Je to zase jiná zkušenost a zpestření, obohacuje mě a nutí k novému pohledu na svět.

Po těch náročných a krásných sedmi letech děkuji všem, kdo se mi svěřili do rukou. Moje každodenní práce a komunikace s vámi mě utvrzuje v tom, že tohle všechno má smysl. Že je nutné přemýšlet nad tím, jak žijeme. Jak žijeme, tak i bydlíme. A to, jak bydlíme, nám ukazuje, jací jsme. Máme skvělé zrcadlo, jen si to asi neuvědomujeme. Zařizování nového bydlení by mělo jít ruku v ruce i s vnitřní inventurou. Už jen to, že musíte přetřídit věci, rozhodnout se a vyházet staré krámy, vám hodně dá.  Je to forma očisty. Jděte do toho!

A co s tím dělám já sama? Snažím se, aby ono okřídlené přísloví o kovářově kobyle, co chodí bosa, u nás doma neplatilo. Snaha by však neměla být úporná, lepší je takové to pomalé soustavné plynutí prokládané záchvaty změn. A tím se řídím. Takže občas vypukne velká revoluce (2006, 2009), pak menší boje (2012, 2014), ale většinou je klid, aspoň navenek. V hlavě to však stále pracuje. Zejména se vkrádá myšlenka na to, že tenhle panelák přece není konečná.

Moje kamarádka fotografka Bára Grünwaldová píše blog o focení, designu, výletech, vaření, prostě o všem, co ji zajímá. Zavedla rubriku Na návštěvě a já ji pozvala dál. Obě jsme se shodly, že chceme přirozené focení bez velkého úklidu a stylizace. Trochu jsme s mužem vysáli prach, ale věci nechali na svém místě.  Focení mě konečně ponouklo vybrat si od Báry motiv na obraz – Stín sochy Olbrama Zoubka. A tak se můžete podívat, jak bydlí a pracuje designérka. Děkuji Báře za poskytnutí fotek i za milá slova u ní na blogu.

Bydlím a pracuji doma ráda. Trávím tu spoustu času, teď už i pracovního. Nábytek občas mění místo, někdy se vystřídají i celé místnosti. Koberce se srolují a zůstanou ve sklepě, abych je za rok oprášila a vynesla zase nahoru. Tapetář a malíř Ondra maluje co dva roky –  ale v podstatě jen obývák, chodbu a kuchyň.  Na zdech ložnice jsou pořád batolecí kresbičky mých nyní desetiletých dětí. A v novém dětském pokoji po poslední rekonstrukci zase praská strop. Židle brousíme a natíráme, občas přibude nějaký ten neodolatelný kousek z TONu nebo poklad z půdy či výprodeje. Náš byt prostě žije s námi, přizpůsobuje se nám a mění se podle našich potřeb a možností. Myslím, že je jako my. Někdy je otevřený, jindy se nedozvoníte.  Umí být barevný i šedivý. A dokud nám tu bude dobře, budeme tu žít. Pak se uvidí.

Vím, že málokdo čte rád dlouhé články, a proto už skoro končím. Neodpustím si ještě doušku na závěr: až vám budu na schůzce říkat, jak si máte uklidit, abychom věděli, kolik úložného prostoru skutečně potřebujete, můžete mi připomenout, ať si zametu před svým vlastním…...počítačem.  Doma vše přebírám a hodně věcí bez milosti vyhodím, ale v počítači mám s prominutím pěkný bordel. Tak to sice pan IT neřekl, ale potutelně se usmíval a výrazivo zvažoval. Můj modrý stroj je v jeho péči už druhý den a já se modlím, aby mi ho vrátil aspoň na víkend. Potřebuji přece před prázdninami odevzdat tolik projektů! A nikdo je za mě neudělá.

Přeji vám hodně odvahy, až se odhodláte nahlédnout do svého zrcadla. Pak mi zavolejte, něco s tím uděláme. Zatím můžete prostřednictvím Bářiných fotografií odhalit, co ukazuje zrcadlo mně.