Interiér Pohřebního ústavu v Blansku

Pohřebnictví bylo pro mě oborem dosud neznámým.  V roce 2021 jsem dostala šanci nahlédnout hned při dvou zakázkách do prostředí, kam se člověk jen tak nepodívá. A když už musí, okolnosti nejsou zrovna veselé. Po pár návštěvách Pohřebního ústavu JUDr. Magdalény Raabové jsem zjistila, že je to práce jako každá jiná a že tu, oboru navzdory, nemusí panovat chmurná nálada. Opadlo počáteční napětí a zadání mi začalo dávat velký smysl. Mým úkolem bylo navrhnout interiér čekárny pro pozůstalé a dvě místnosti pro personál v zázemí.

Budova obřadní síně je architektonicky i výtvarně zajímavá a v Blansku poměrně nedoceněná stavba. Jako u spousty jiných veřejných objektů ze 70. let se na její výstavbě podíleli sami občané.  K jejímu vybavení byly použity tehdy dostupné stavební materiály – teraso dlažba a velmi odolné šachovnicové PVC, dýhované dveře standardních tvarů a dekorů, ale i dnes již vzácný a nedostupný kubánský mramor v několika druzích i barevnosti.  Samotná obřadní síň je dekorována výraznou plastikou nad katafalkem a nádhernou vitráží nad prosklenými dveřmi. Z těchto výtvarných prvků jsem vycházela při návrhu interiéru zadaných místností.

Rekonstrukce čekárny pro pozůstalé reagovala na potřebu rozšířit kapacitu původně velmi malého prostoru.  V místnosti čekají klienti na objednání pohřbu, ale též na vyřízení náležitostí souvisejících s nájmem hřbitovního místa. Vzhledem k charakteru budovy i jejího zaměření jsem navrhovala v jednoduchých liniích, použila jsem kovové černé prvky a střídmé materiály. V čekárně jsme vzhledem k propojení původně dvou místností instalovali novou podlahu z pravého kamene. Společně s kovovým rámem a sklem s výtvarným motivem navazuje na materiál i atmosféru obřadní síně.

Dominantou prostoru je celočalouněná lavice, jejíž jednotlivé oddíly jsou vymezeny objemnými spuštěnými svítidly. Zelená barva čalounění i tmavší dekor dřeva má působit klidně a důstojně zároveň. Za skleněnou přepážkou je umístěn kávovar, další možnost posezení je v nice naproti kávovaru a také u barového stolku. Původně dýhované tradiční „socialistické“ dveře jsme nechali očalounit, čímž se prostor zvukově izoloval. Záměrně jsme nezměnili jejich estetiku. K sedmdesátkám se hlásí i ostatní interiérové dveře a také podlahy ve dvou dalších místnostech.

Další navrhované místnosti jsou součástí zázemí. Slouží jako kancelář a šatna pro účinkující, kteří se zde chystají na obřad. Dovolila jsem si odvážnější barevnost, jakkoliv je obor pohřebnictví vnímán temně. Lidé, kteří zde pracují, si zaslouží mít svůj pracovní prostor optimistický a příjemný. Reakce ze strany účinkujících jsou pozitivní a to mě moc těší.

Návrh dekoru na skle ve všech třech místnostech zpracoval blanenský výtvarník Roman Kopecký. Jednotlivé motivy pojal jako fragmenty plastiky a vitráže z obřadní síně.  Obraz s motivem kruhu v čekárně je z dílny Anny Procházka Naništové, symbolizuje kruh života a naději na jeho konci. Jemný květinový motiv na obraze v kanceláři pochází, stejně jako veškeré floristické aranžmány, také z Aniččina ateliéru. Soubor čtyř fotografií s přírodními motivy v místnosti pro účinkující a dva pohledy na Blansko v čekárně dodala fotografka Bára Grünwaldová.

Na této zakázce se podílelo nebývalé množství profesí a odborníků, kterým vřele děkuji. S realizací mi pomáhal David Škrla, který zajistil i drobné řemeslné práce. Stejně tak děkuji paní doktorce Raabové za trpělivost a příležitost.

 Na závěr si dovolím osobní vzpomínku, která osvětlí, jak je pro mě toto neobvyklé zadání důležité: Ten barák je starý jako já. Trochu jsem se ho vždycky bála. Na fotkách z dětství sedím v hlubokém kočáru, za mnou rozestavěná „obřadka“ a svalnatí zedníci ručně prosévají písek přes prohazovačku. Když jsem trochu povyrostla a blízké hřiště zvané „Buď fit“ začalo být okoukané, přišlo na řadu krematorium a hřbitov. Zní to možná trochu morbidně, ale já opravdu vyrostla v bytovce u hřbitova. O vysokou stěnu vedle schodů na hřbitov jsme si jako děti pinkaly s tenisákem, na svažující se zídce jsme s kamarádkou tančily a „koncertovaly“. Když zněla jako hudební podkres našich vystoupení píseň „Zelení hájové, bejvali jste vy moje…“, kterou vyhrávala dechovka za zdí, zpívaly jsme s ní. To vše jsme prožívaly s neklamným tušením, že nás za oknem bytovky sleduje buď bdělý soused, nebo dokonce hrobník Dobiáš a udělí nám výchovnou lekci. Hřbitov přece není pro legraci a hřiště máte hned vedle! Mramorem obložené zábradlí přímo před jeho oknem sloužilo těm nejodvážnějším jako skluzavka. Naše dětská hřbitovní dobrodružství jsme si užívali s nadšením i lehkým napětím. Dneska už po zábradlí nejezdím, provokuju jen výjimečně a chodím výhradně po schodech. Dětskými bájemi opředená budova vydala svá tajemství, už se tu nebojím.