Síla, tíha, čerň, jemnost, modrá, ponor

3. 12. 2019

My holky, co spolu tvoříme, se čas od času potřebujeme vidět naživo. A od toho máme naše DesignTripy. Ten aktuální jsme nazvaly VYSOČINA Design Trip a proběhl o uplynulém víkendu.

Pátraly jsme docela dlouho, kam se vydat na polojubilejní pátý DesignTrip v pořadí. V první půlce roku nebyla vhodná konstelace pro sladění se. Sice nás poháněla povinnost každoročního jarního termínu, ale okolnosti chtěly jinak. Uspořádaly jsme tedy květnovou oslavu pátých narozenin našeho projektu ve spřízněném showroomu QL interiér  - bezpečně a minimalisticky v Brně. Když se čas přehoupl do podzimu, začaly se dít věci a všechno do sebe naráz zapadlo. Chtělo se nám do řemesel a do syrovosti adventu. Kde se potkat se zemitými lidmi, nechat se prostoupit lezavým chladem a pak dovolit kachlovým kamnům otevřít svou hřejivou náruč? Jedině na Vysočině.



Nájezd čtrnácti designérek na Sebranice byl událostí vskutku nevídanou. Zvláště pak pro uměleckého kováře a designéra Radomíra Bártu, který nás s trochou obav a ostychu pozval do své pohádkové chaloupky a kovárny, kterou jsme hnedle zaplnily svou hlučnou s veselou přítomností. Tolik bab naráz ten barák ještě neviděl! Za chvíli vonělo kovářské kafíčko, bylinkový čaj a na kamnech bublal vývar z holouběte. Zatímco jsme si překotně sdělovaly dojmy ze svých životů, Radek rozpálil výheň. Prohlédly jsme si jeho práci na dvorku, probraly s ním radosti a strasti práce na zakázku a jako zlatý hřeb naší návštěvy jsme si vyzkoušely svou sílu, tíhu kladiva a odpor rozžhaveného železa. Ty vytrvalejší odjely s vlastnoručně ukutým hřebíkem. Radek poctivě zamával všem našim odjíždějícím vozům, my mu poslaly vzdušné dojaté polibky a přesunuly se k dalším kamnům.



Ta pro nás roztopil pan hostinský v restauraci Myslivna v Kunštátě, další zemitý muž v pořadí. Obyčejná hospůdka se skvělou a v okolí doporučovanou kuchyní nám nabídla jednotně kuřecí špíz s hranolkami a poctivou zeleninovou oblohou.  Posilněny jsme se vydaly na příští štaci – dalším cílem byla tradiční modrotisková dílna rodiny Danzingerových v Olešnici na Moravě.



V dílně samotné bylo mrazivo, starý kamenný dům nás nenechal na pochybách o tom, kolik stupňů ukazuje teploměr venku. O to hřejivější bylo vyprávění pana Danzingera staršího o rodinné tradici a zachování řemesla i přes nepřízeň různých časů a pořádků, které se prohnaly nejen tímto podnikáním.  Načerpaly jsme spoustu informací, obhlédly lidové historické motivy a obdivovaly důmyslnost a přitom jednoduchost a přímočarost řemesla. V obchůdku jsme za ochotné asistence pana Danzingera mladšího nakoupily vánoční dárky a metráž na šaty, protože je nám ctí tradici modrotisku dále šířit a udržovat.



Pak jsme se přesunuly do místa, kde měl končit náš výletní den i oficiální náplň Design Tripu – do nedalekého penzionu Na Habeši, zase do prastaré chalupy, opět vyhřáté panem majitelem a připravené přijmout naši společnost. Všechny jsme se slezly u jednoho stolu, udělaly kafe, ochutnaly dovezené dobroty a pustily se do tvoření vlastních vzorů modrotisku. Snad až na jednu výjimku jsme se historickými vzory vůbec neinspirovaly. Tvorba byla živelná, většinou jsme používaly různé objekty k tisku – sklenice, špalíky dřeva, vidličky, zmuchlaný staniol. Jsem zvědavá, co z toho po obarvení vyjde. My jsme se každopádně bavily skvostně.



Sobotní dopolední program byl za odměnu a nad oficiální plán. Pozvali nás k době umělci z Kunštátu – pan Zdeněk Lindovský, sochař a keramik, a Prokop Veselý, malíř a keramik. Množství zvědavých žen je oba zaskočilo, ovšem jen na chvíli, než se rozpovídali a odhalili nám taje své tvorby. Přijetí v obou ateliérech bylo moc milé a my myslely na Ježíška, jestli bude letos štědrý a dopřeje nám trochu toho umění.



Za dva dny jsme se, obrazně řečeno, svěřily do rukou sedmi mužů. Neplánovaně. Chtěly jsme zemitost, poctivost a trochu estetiky k tomu. Vše jsme dostaly a přinesly za to koncentrovanou ženskou energii. Takovou tu pospolitou, neuhádanou, i když trochu hlučnou a nepatrně vyzývanou, přesto laskavou. Jak psala jedna z nás na facebooku: "Kdybychom těm chlapům místo „my jsme designérky“ řekly „my jsme princezny“, jejich zděšení z naší tlupy by nebylo menší.“



A my jsme si to užily. Už to umíme, koneckonců, máme bohaté zkušenosti. Tak co, doplníte příště naše řady? Chystáme na podzim 2020 skutečnou nádheru a ojedinělou návštěvu!

Děkujeme nejen všem našim hostitelům, ale také fotografce Báře Grünwaldové za perfektní fotodokumentaci a Kláře Lukešové, naší pravidelné účastnici, za zprostředkování pozvání ke kunštátským umělcům.

Nejnovější článek