Out of Barcelona

31. 10. 2013

Kouzelná Barcelona! Konec září, příjemných 25 stupňů Celsia. Výlet za designem jako dárek k desátému výročí papírového spojení. Gaudí, Miro a další jiní lidé.


Barcelona tepe a přináší každému tvůrci nekonečnou inspiraci. Je třeba občas zvednout kotvy a zmizet někam, kde je všechno jinak. Vzpomínky na Barcelonu slovem i objektivem fotoaparátu. Autentické úryvky z barcelonského deníku psaného po kavárnách nad croissantem a cafe con leche ;)

Pár dní v Barceloně koncem září 2013 - dárek k desátému výročí svatby, který nejen potěšil, ale především nabil spoustou energie a inspirace. Únik po vyčerpávajícím roce práce na knížce, která mi vzala mi víc, než jsem původně chtěla dát. Ale je tu, je krásná a líbí se. Náplast v podobě toulek po uličkách živého španělského města zabrala skvěle! Snad tahle vzpomínka nebude příliš romanticky uslintaná. Protože romantika to tedy byla nefalšovaná!



Můj muž se osvědčil coby profesionální průvodce. Jeho pověstná pečlivá příprava, noci nad internetem a studium cestovních bedekrů přineslo svoje ovoce hned v podvečer po příletu. Oslnil mě v parku Güell popisem panoramatu města, které leželo pod námi připravené k objevování. Do parku na kopci jsme se dostali náročným výstupem strmými uličkami nabízejícími unaveným nohám úlevu v podobě eskalátorů místo schodiště.

Park je pojmenován po mecenášovi Antoni Gaudího, průmyslníku Güellovi, který zadal velkému architektovi jeho první významné zakázky. V parku mělo původně stát šedesát domů, nakonec jsou tam jen tři. Zájmy lidí se přesunuly jinam, ovšem díky tomu zůstal velký zelený park s cestami na nosných sloupech uplácaných jako v době kamenné přístupný veřejnosti. V jednom z domů Gaudí žil v letech 1906 až 1926 – je to dílo jiného architekta, ale uvnitř je Gaudího muzeum, ve kterém jsou vystaveny jeho nábytkové solitéry z různých míst Barcelony. Při návštěvě muzea se mi spojil Gaudí a Jurkovič, se kterým jsem se letos cíleně potkávala na výletech v Česku. Tvořili ve stejné době, oba hodně lidoví, barevní, jiní. Zřejmě bylo začátkem dvacátého století v Evropě něco ve vzduchu, čeho se oba tvůrci svorně nadýchali. A my, inspirování hrdinkou Woodyho filmu Vicky Cristina Barcelona, jsme do sebe vtahovali tóny španělské kytary, když na park padl soumrak.



(Teď už i naše) čtvrť Gracia je tvořena hustou sítí úzkých uliček, občas přerušených náměstíčkem. V přízemí všech domů jsou obchůdky, kanceláře, kavárničky, restaurace, kadeřnictví, ateliéry umělců. Prostě to tu žije, snad s výjimkou siesty, kdy jsme naráželi jen na stažené rolety. Těm je věnována část fotografií v galerii, stály za to. Společným jmenovatelem zařízení všech kavárniček, hospůdek a obchůdků je neskutečná jednoduchost, účelnost a přitom vkus. Zdá se mi, že u nás jde všechno nějak těžko, draze, přes závit a přitom výsledek zdaleka neodpovídá úsilí. Kde je chyba? Asi se bojíme být přirození a svobodní.

Večer se lidé procházejí po ulicích, nakupují, vysedávají na náměstích v kavárnách, na lavičkách, zpívají s pouličními umělci, sousedé pořádají bazary, na které přinesou, co už doma nepotřebují, a pohostí přátele vlastnoručně připraveným jídlem. Skvělý zážitek!

Čtvrť Barri Gotic je plná křivolakých uliček kolem katedrály. Kromě bezvadného blešáku s gramodeskami, pohlednicemi a hromadami různě kýčovitých starožitností, jsme objevili obchůdky s oblečením i známými designovými ikonami. Sledovali jsme hon policistů na místní obchodníčky – podvodníčky, kteří si před zákonem schovávali své zboží do odpadkových košů a vraceli se pro ně, až byl vzduch čistý. Placa Reial, prý jedno z nejkrásnějších náměstí světa, zdobí kromě palem a sloupoví i Gaudího pouliční svítilny, jeho první barcelonská zakázka.



V obchodním domě Vincon na ulici Passeig de Gracia jsme objevili novinky z designu nábytku a interiérů. Potěšilo mě, že jsem zde našla značky, které nabízím i já ve svém blanenském obchůdku – prostě i designér okresního formátu může být světový! Na Barceloně mě mimo jiné fascinují terasy s posezením, fontánkami a barevnými mozaikami a kachlemi. Jednu takovou měl v prvním patře i obchodní dům Vincon. Posezení na židlích a lavicích od slavných designérů vneslo do našeho druhého barcelonského podvečera mimořádnou atmosféru.




„Kamenolom“ (La Pedrera), správně Casa Mila byla naším dalším cílem. Zajímalo mě, jak řešil Gaudí zdi kolem schodiště, a tak jsme těch osm pater vyšli pěšky. Klienti chtějí nahradit staré laťkové obložení něčím stejně odolným, ale estetičtějším, a to je oříšek. Gaudí na to šel stěrkou! Střecha domu s úžasným výhledem a magickými komíny, podkrovní muzeum s téměř gotickou klenbou, a jeden maxibyt s původním zařízením, kde snad nebyl jediný pravý úhel.



Zařízení interiérů nás příliš nepřekvapilo, jsme zmlsaní z našich zámků. Obdivovali jsme však genialitu architekta a vlastně i jeho odvahu přijít ve své době s tak originálním a neuchopitelným dílem. Takové zjištění mě vždy naplňuje nadějí, že všechno, co si člověk vysní, lze také realizovat. Bez ohledu na to, co tomu kdo řekne.

Pavello Mies van der Rohe je dílem německého architekta, který tento pavilon vytvořil pro Světovou výstavu (1929) v Barceloně. Funkcionalistická stavba svými rovnými liniemi a jednoduchými prvky ostře kontrastuje s Gaudím a vlastně i celou barcelonskou architekturou. Musím přiznat, že to pro mě byl balzám na duši, chvilka zklidnění a uspořádání běhu věcí do řádu, ze kterého se pak člověk zase může odrazit a vydat se vstříc okolnímu chaosu. Navíc mě jako návrhářku uklidnilo, že i Mies van der Rohe pracoval se stejnými materiály a podobným konceptem jako ve vile Tugendhat. Stavěl ji ve stejném období, a přitom ji nekopíroval. Tvůrce patrně pracuje s určitým tvarem či materiálem buď z důvodu, že se mu nechce nic jiného vymýšlet a je pro něj pohodlné jít osvědčenou cestou, anebo proto, že se v něm tento koncept ještě nenaplnil. Varianta B je mým směrem!



Další zastávkou byla bílá členitá budova Fundacio Joan Miro, archiv a galerie nejvýznamnějšího barcelonského umělce, kterou věnoval městu. V jejích prostorách jsou vystaveny stovky obrazů, soch a také ohromné tapisérie.

Vysíleným nohám a hladovým útrobám pomohla při návratu z toulek návštěva právě objevené „pastárny“ Macchina Pasta Bar v naší čtvrti.  Byl to přímo balzám – pro oči, žaludek i duši. Opět musím poznamenat, s jakou jednoduchostí, a patrně i levně, jsou místní příjemné hospůdky zařízeny. Tady mě zaujaly špagety – provazy visící ze stropu, na jejichž koncích byly zavařovačky s žárovkami. Obsluha přímo před našima očima míchala na pánvích těstoviny se salsou a bylo vidět, jak moc je to baví a naplňuje.



Náš předposlední barcelonský den jsme se vydali ke klasickému cíli všech turistů – k chrámu La Sagrada Familia. Od počátku jsme byli přesvědčeni, že Sagradu navštívíme, jen když tam bude přijatelná fronta. A také jsme byli poučeni, že musíme přijít ideálně před devátou, kdy se chrám otevírá, abychom získali ve frontě místo co nejblíže vchodu. A jelikož jsme pojali náš barcelonský výlet jako pěší túru vedeni úmyslem především načerpat atmosféru a energii města, tak jsme po půlhodině ostré chůze dorazili k chrámu něco po deváté. Had turistů se vlnil ve čtyřstupu v délce asi 100 metrů.  To jsme klasifikovali jako nepřijatelnou variantu fronty a rozhodli se, že něco si přece musíme nechat na příště.



A protože jsme kromě kulatého pohledu z okýnka letadla ještě neviděli zblízka barcelonské moře, sedli jsme na metro (vážně jsme byli po ránu celkem uchození!) a vyrazili k němu. Vystoupili jsme ve čtvrti El Poblenou, bývalé dělnické části města, kterou si vzali za svou umělci se svými ateliéry, a proto mi svojí náladou připomínala čtvrť Gracia. Moře bylo studené, ale na omytí nohou unavených třídenním nepřetržitým chozením tak akorát. Koupalo se jen pár odvážlivců, jejichž řady jsme my suchozemci nerozšířili, jen jsme se kochali vlnkami, pískem a malými mušličkami.

Podvečer jsme strávili v naší čtvrti bloumáním po uličkách, nahlížením do obchůdků a nákupem dárků. Anglická malířka Chelsea Davine, která žije a tvoří v Barceloně, měla otevřený ateliér a přímo před zraky návštěvníků tvořila své pestré obrazy se záměrem přiblížit výtvarné umění veřejnosti. Prázdná bříška jsme potěšili opět v oblíbené pastárně. Barevná taštička zhotovená z barcelonských transparentů, která mi padla do oka v eko obchodě Olokuti Gracia, je zcela autentickým a navýsost praktickým dárkem z Barcelony, který mi bude i při chůzi v blanenských ulicích připomínat tep katalánské perly. A černé triko se siluetou německého pavilonu a bílým nápisem „Less is more“, které si vybral můj muž, zase skvěle reprezentuje jeho pohled na život.

Společné putování nás naplnilo touhou po dalších nejen cestovatelských objevech, a tak už se těšíme na nové cíle. Zatím zůstáváme otevření a čekáme, co nás osloví příště.


Nejnovější článek

#35
Knihovna

Malá knihovna / velká radost

12. 9. 2018

I malá knihovna může udělat velkou radost. Tato mě těší svou jednoduchostí a minimalismem. A ze stejných důvodů dělá radost i fotografce Báře Grünwaldové, která je její hrdou majitelkou.

Celý článek