Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zahřívárna nebo vzpomínky na léto - díl třetí - VÍDEŇ

28. 11. 2016

Jak nám odrůstají děti, začíná mít smysl brát je na výlety do měst. Přináší to klid v rodině. Naše oblíbené procházky přírodou, výlety na kole a patnáctikilometrové poznávací výšlapy do okolí patří u našich dvou synků momentálně k nestravitelnému způsobu trávení volného času. A tak si můžeme vybrat: buď absolvovat šílené protesty před a během výletu a totálně se psychicky odrovnat, anebo potupně prohrát, vzdát výchovu a nechat je doma napospas wifi. A pak tu máme ještě třetí možnost – uspořádat výpravu dle jejich gusta. Ideálně výlet do velkého města a ještě lépe za hranice naší vlasti. Občas tedy stačí i Brno, když je méně času a počasí nás rodiče neláká k pobytu v přírodě.

Takový výlet za hranice je dobré pečlivě naplánovat. Trvá totiž většinou více než jeden den a je třeba, aby se bavili všichni účastníci, jinak hrozí pruda stejně jako v lese na kole. My s mužem máme to štěstí, že nás města baví. Nemilujeme sice klasická zábavná místa s větší koncentrací rodin s dětmi, ale užíváme si muzea, galerie, památky, architekturu, náladu na ulici a kavárny. Kavárny berou i naši kluci, ale bez toho zbytku intelektuální zábavy rodičů se rádi obejdou.  Máme tedy styčný bod a jedem! A bereme s sebou naše přátele Terezku a Pepu se dvěma dcerkami. Já sloužím jako turistický průvodce (s tahákem - papírovým průvodcem pod paží) a Pepa jako navigátor, neb Vídeň zná z pracovních cest jako svoje boty.

Po Vídni jsme se přepravovali metrem. Je to rychlé a bezpečné. Zakoupili jsme třídenní Vienna Card, na kterou můžete jezdit bez omezení hromadnou dopravou a navíc získáte slevy na vstupy do památek, zábavních parků, na sportoviště i do restaurací. Výhodou je, že se karta vztahuje i na děti do patnácti let – k jednomu dospělému jedno dítě zdarma. A o prázdninách navíc jezdí všechny děti zdarma i bez „rodičovské“ karty. 

Navštívili jsme samozřejmě (aspoň zvenku) většinu známých vídeňských turistických lokací, ale kdo by se chtěl dozvědět nové informace o Schönbrunnu, Hofburgu, Mariahilfer Strasse nebo o sv. Štěpánovi, může jet s cestovkou. My tam sice taky byli, ale žádné podrobnosti nečekejte, hledali jsme totiž i jiná místa.

DEN 1

Prošli jsme centrum letem světem, abychom si udělali představu o tom, kde co je, jak je to daleko a kam se ještě v následujících dnech vypravíme:

25.jpg

Sv. Štěpán – katedrála v obležení turistů a naháněčů do restaurací či na operu v mozartovských oblečcích. Spousta prázdných fiakrů čekajících na turisty. Přesto stojí za to se do katedrály prodrat, gotika je prima!

24.jpg

Haas Haus – kontroverzní moderní stavba z roku 1990 přímo naproti katedrále postavená mezi historickými domy. Vzbuzuje spíše negativní reakce, do prostoru nezapadá. To by snad ani tak nevadilo, protože nové ryze moderní stavby v prolukách bývají, když se zadaří, velmi zajímavým a vítaným osvěžení místa. Tady se to prostě nepovedlo.

Domgasse 5 – miluji průchody – pražské i brněnské, asi i proto, že v Blansku žádné nemáme. Na této adrese je tzv. FigaroHaus – hlavní vídeňský mozartovský památník – dům, kde žil Mozart se svou ženou a synem v době své největší slávy.  Za dómem najděte adresu Stephansplatz 5, směle vejděte do vrat a průchodem dojdete na Domgasse 5.

Pak jsme se courali po hlavních obchodních třídách Graben a Kärtnergasse a přilehlých ulicích.  Zabloudili jsme i do Dorotheergasse, kde je slavná kavárna Hawelka, která byla založena krátce po první světové válce a dnes reprezentuje vídeňskou klasiku – kavárna pro bohémy, polepená plakáty, zakouřená a kvůli svému jménu přitahující Čechy. Asi proto, že rodiče zakladatele byli českého původu. Naproti kavárně je známá „chlebíčkárna“ – jen jsme nahlédli, a je to tuším jen na stojáka, ale dostanete tu různé chlebíčky a sendviče s rozmanitými pomazánkami. Skvělé malé rychloobčerstvení pro unaveného turistu (jméno podniku jsem si bohužel nezapamatovala, ale snad později doplním).

V další klasické kavárně Demel na ulici Kohlmarkt jsme si dali zmrzlinu a byla samozřejmě báječná! Demel je proslavený hlavně svými cukrářskými produkty a krásně balenými čokoládičkami, je načančaný a působí nefalšovaně historicky.

Pak už se naše kroky ubíraly k Hofburgu, ale ještě před vstupem do brány tohoto sídla habsburské moci, jsme na náměstí Michaeler Platz obdivovali LoosHaus (nyní Raiffeissen Bank).

04.jpg

V roce 1909 ho začal stavět známý architekt Adolf Loos jako nový obchodní dům pro svého klienta. Zde, v místě plném skutečně starých staveb či domů v historizujícím slohu plných ornamentů, postavil dům s hladkou fasádou! Během stavby byly práce na příkaz úřadů přerušeny, stavba totiž neodpovídala předloženým a schváleným plánům  – od architekta to bylo patrně velmi mazané řešení!  Úředníci nakonec unaveně prohráli a v centru Vídně vyrostla průkopnická moderní stavba, která využívá oceli a pracuje s různými výškami prostor dle zadání stavebníka. Tím byla původně textilní firma Goldman&Salatsch, která měla v domě nejen obchod, ale i výrobní prostory. Architekt tedy navrhl dům dle jeho funkce („Forma následuje funkci“ – dnes již okřídlené heslo funkcionalismu, které zde architekt potvrdil).

Hofburg jsme jen prošli, minuli jsme proslulou Ring Strasse a unaveni spočinuli mezi dvěma slavnými muzei: Naturhistorisches Museum (na střeše sluneční bůh Helios) a Kunsthistorisches Museum (na střeše Pallas Athéna).

26.jpg

A usedli jsme k nohám sochy Marie Terezie J

27.jpg

Naším hlavním cílem však bylo Museum Quartierwww.mqw.at - komplex několika muzeí, který vznikl rekonstrukcí císařských koníren, byl otevřen v roce 2001. V letním období je moc příjemné posedět na náměstí mezi budovami, které je prý největší kulturní čtvrtí na světě. My jsme tedy pohříchu žádné muzeum nenavštívili, i když konkrétně zde je i program pro děti, ale kochali jsme se uloženi na plastových lavicích/lehátkách mnoha kavárnami, které toto náměstí lemují. 

06.jpg

Ploše dominuje výrazná stavba MUMOK – muzea moderního umění. Tak snad někdy příště a bez dětí!

05.jpg

 

D E N 2

30.jpg

Ráno putujeme metrem do Schönbrunnu – návaly turistů byly obrovské. Opět jsme odolali lákavým prohlídkovým okruhům velkolepého zámku, který byl letním sídlem Habsburků a prošli jsme pěstěnými zahradami až k Irrgarten - bludišti. Možná to teď vypadá, že jsme kulturní barbaři – vynechali jsme všechna muzea, Hofburg i Schönbrunn, stačil nám pohled na fasády, procházka parkem… ale přece jen, jsme tu s dětmi a nechceme, aby se nudily.

11.jpg

Labyrint poskytl spoustu zábavy nám i potomstvu. Jedná se o dvě zrekonstruovaná bludiště dle původních, která sloužila k pobavení šlechty. Ve středu prvního labyrintu je vzrostlý platan a vyhlídka, ze které je vidět všechny pravé i slepé cestičky a lze shora radit bloudícím mezi keři. Druhý labyrint je plný různých atrakcí. A hned vedle je báječné dětské hřiště, kde se pobavili i puberťáci.

12.jpg

34.jpg

Další směr  - konečně kavárna! A tentokrát nikoliv klasika, ale moderní a zcela v duchu dnešní doby – Kaffe von Sasha.

07.jpg

Tak dobré kafe, jaké nám tady udělali, jsem snad ještě nikde neměla…Tak plné a silné! Rozpis, co všechno umí a podávají, měli na tabulové stěně, a našim hladovým dětem přidali k objednaným cheesecakeům i jejich speciální kuličky.

36.jpg

Pan majitel, mimochodem původem z Ukrajiny, se divil, co že si to píšu za deníček a ptal se mě na „link“. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že je to deník na papíře. Kroutil nechápavě hlavou, prý je to škoda. Nezklamu ho a pošlu mu odkaz na tento článek. A vy se můžete podívat, jaká trika dělá Nina Yamkova – jedno z nich má pan Sasha na sobě.

08.jpg

Následovala dlouhá a v tom horku poměrně namáhavá procházka po Wienzeile za účelem návštěvy Naschmarktu a také spojená s prohlídkou architektury. Tržnice je plná čerstvého ovoce a zeleniny, různých masitých i sladkých pochoutek a ochotných prodavačů různého původu. Vídeň je prostě multikulturní město, o čemž nás přesvědčovala každý den.

37.jpg

Ulici Weinzeile lemuje mnoho obytných secesních domů navržených prof. Otto Wagnerem, u kterého studovala i řada našich významných architektů. Wagner je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury a stal se i významným vídeňským urbanistou. Míjeli jsme jeho MajolikaHaus a sousedící dům s bohatou štukovou výzdobou.

39.jpg

Oba jsou typickými představiteli Jugendstilu (styl mladých, jak se v německy hovořících zemích říkalo secesi). Dále nás zaujal dům pojmenovaný Secession, který sloužil jako výstavní síň pro mladé malíře nového stylu. Postavil ho Wagnerův žák Joseph Olbrich. Budova je typická svojí „hlávkou zelí“ – tak nazvali Vídeňané svazek tří tisíc vavřínových listů na střeše budovy. Nad vchodem do budovy je citát: „Každé epoše budiž dopřáno vlastní umění, umění nechť je zase dopřáno svobody“.

43.jpg

Poté se naše osmičlenná skupina rozdělila a početnější část s tatínky šla navštívit Haus Des Meeres – mořské akvárium kousek pod Mariahilfer Strasse. Zajímavá byla už budova akvária – betonová stavba, která za druhé světové války sloužila k protivzdušné obraně Vídně.

17.jpg

Z jejích ochozů byl výhled na celé město a zdi využívají horolezci jako tréninkové stěny.

18.jpg

A uvnitř to bylo dle návštěvníků „super“.  Mravenci lezli průhledným zábradlím a ožírací rybičky ozobávaly prstíky.

20.jpg

Druhá, menší část výpravy, se rozhodla prozkoumat uličky přilehlé ke slavné nákupní třídě Mariahilfer a objevit pár doporučených obchodů a kavárniček.

09.jpg

Například Akrap Finest Coffee– půvabná kavárna s obchůdkem na rohu ulic (Theobaldgasse,  kousek pod Mariahilf.) – bohužel jsme nahlíželi jen přes výlohu, měli zavřeno.

10.jpg

Dále pak Kafe Mik, malá kavárnička na rohu Zollergasse a Mariahilf. V plánu jsme měli i doporučované Ulrich Cafe na UlrichPlatz (na konci Kirchengasse – odbočka z Mariahilf.), ale až k němu jsme již znaveni nedošli….škoda, prý tam báječně vaří a za dobré ceny.

Potěšili jsme oko v obchodě Zerum na Kirchengasse, kde jsme našli řadu inspirativních kousků oblečení od lokálních designérů, a já si tam koupila skvělé dřevěné náušnice. Taky nás příjemně překvapil POP-UP store dole na Mariahilf. – tam jsme potkali prima slečnu ze Zlína, která uslyšela češtinu a představila nám koncept obchodu v našem rodném jazyce. Našli jsme tam i kožené tašky a batohy od české značky Playbag.

40.jpg

Naše skupina se zase spojila, předala si vzájemně svoje poznatky a zážitky a zcela jimi znavena se přesunula do parku Prater, kde jsme ten večer absolvovali jednu vyhlídkovou jízdu na obřím kole Riesenrad. Setmělo se a park plný světel, odlesků a neónových nápisů lákajících na atrakce byl silnou letní městskou kratochvílí .

22.jpg

A pak už hurá na kutě! Bydleli jsme kousek od Prateru, v apartmánech Ajo Messe, které jsme sehnali přes Booking.com – tiché, čisté bydlení v činžovním domě rozděleném na malé byty kousek od metra a s Intersparem hned naproti domu.  Jen o pár desítek metrů dál leží proslulý Mexikoplatz, ale naše část ulice byla klidná.

 

D E N  3

44.jpg

Vracíme se do centra ke sv. Štěpánovi a hledáme fiakr. Holky totiž milují koně a chtějí zažít vyhlídkovou jízdu po Vídni v kočáře. Asi jsme přijeli příliš brzy, protože nastala zcela opačná situace než první den – dneska turisté naháněli fiakristy, protože za dómem nebyl jediný volný, a tak se vrhali na každého přijíždějícího! Nakonec se Pepovi podařilo jeden odchytit a koňskou skupinu doplnil i náš Vojta jako pátý.

01.jpg

Mates, poněkud roztrpčen tím, že se to drožky nedostal, se upokojil o pár metrů dále v Cafe Alt Wien na Bäckerstrasse, kam jsme mířili my s mužem dle reflexáckého průvodce.  Vídeňská klasika, kde jsme konečně mohli využít nastudovaný slovníček druhů kávy. Jak asi všichni víte, oblíbená socialistická vídeňská káva, tedy lógrovka se šlehačkou, neexistuje. Tedy možná pouze v Česku v některých lokalitách, ovšem ve Vídni se to má takto: základní rozlišení pro nás pressaře je velká (gross) a malá (klein), a k tomu schwarze (černá, silná) nebo braune (mokka se třemi kapkami mléka). Takže za mě „gross brauner“ – němčináři omluví, kavárníci rozuměli – prostě jsem si objednala lungo s mlíkem. A další rozlišení ještě takto: Kapuziner: mokka s kapkou mléka či šlehačkou;  Melange: mokka s teplým mlékem, ve velkém hrnku; Einspänner: mokka se šlehačkou podávaná ve sklenkách (asi nejblíže té „naší vídni“). Matěj si dal džus a slaninu s vejci, snad mu to bylo dostatečnou náplastí na to, že nevešel do fiakru.

02.jpg

Už jsme ve Vídni třetí den a ještě jsme nehovořili o vídeňském řízku, snad proto, že jsme si toto lákadlo v šíleném městském letním horku nechali ujít… Ale teď je ta pravá chvíle se zmínit – vyhlášená řízkárna Figlmüller je právě na ulici Bäckerstrasse stejně jako Cafe Alt Wien, a má zde rovnou dvě pobočky - pro velký zájem museli rozšířit prostor. Na řízek se tu prý stojí fronty anebo se musíte dopředu objednat. Ten pravý vídeňský řízek je obrovský, rozklepaný na tenko přes celý talíř, je z telecího masa a podává se s bramborovým salátem. U Figlmüllera to vše za cenu kolem 19 euro, ale když půjdete do méně vyhlášeného podniku, dá se pojíst i za cenu kolem 11 euro.

21.jpg

Na doporučení zlínské slečny ze včerejška se dopravíme metrem na stanici Alte Donau a noříme se do vod jednoho slepého ramene Dunaje. Kolem nás je pár slunících se místních a turistů a několik krotkých labutí. Ve stánku u řeky mají dobrou zmrzlinu. Jelikož stojí kousek od nás mešita, po chvíli je pláž zaplavena desítkami muslimů, zřejmě skončila bohoslužba. V tom téměř třicetistupňovém horku sedí vedle na lavičce ženy zahalené od hlavy po paty v černém oděvu, který vypadá jako zimní kabát. Zvědavě je pozoruji a zjišťuji, jak moc v nás naše česká média vyvolávají xenofobii. Místní se zdají být v klidu.

42.jpg

Večer trávíme opět v Prateru, ale tentokrát pobudeme déle. Adrenalinem napumpovaná těla po první jízdě na horské dráze hledají nová povyražení! Klepou se mi kolena a houpe žaludek, já bláhová jsem si sedla úplně dopředu! Doufám, že moje děti sedící přímo za mnou, neslyšely ten jadrný slovník během jízdy. Ještě, že jízda netrvala dlouho, byla to fakt síla!

41.jpg

Většina atrakcí děsila už od pohledu a vypadala jako letecký výcvik kosmonautů nebo pilotů akrobatů. Lákalo mě pozorovat lidi, jak se baví a obdivovala jsem ty veletoče. Nakonec jsme vybrali obrovský řetízkáč, co s námi vystoupal do 117 metrů výšky a poskytl nám romantický výhled na noční Vídeň.  A dala jsem si ho hned dvakrát – jednou s Vojtou a podruhé s Matějem, protože děti sem mohly jen za doprovodu rodičů. Bylo to jako sen – letěli jsme nad Vídní a hráli si na Leonarda di Capria v Titaniku. A naštěstí jsme na rozdíl od něj přistáli hladce. Zvažovali jsme i atrakci, kde člověka vystřelí obrovskou rychlostí do vzduchu a pak padá volným pádem k zemi – naštěstí byla tato zábava až od dvanácti let, což mě také zachránilo před nutným doprovodem odvážného Matěje.

23.jpg

Toť z Vídně vše. Den 4 byl ve znamení přepravy zpět na Moravu se zastávkou v Parndorfu a koupí pár triček a jednoho něžného plédu.

Jsem tím vzpomínáním tak naladěná, že asi do našeho adventního programu zařadím jeden výlet na vídeňský punč! V prosinci bude mít Vídeň zase jiná kouzla!

 

Při přípravě mi moc pomohly tyto weby, časopisy a knihy a já děkuji! Inspirujte se též:

Nos ve městě

Smooth Cooking

Průvodce po kavárnách – Reflex

Vídeň – průvodce s mapou, Cpress

Vídeň – kompletní průvodce na cesty, Cpress

Turistický průvodce Vídeň, Jota