Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zahřívárna aneb vzpomínky na léto - díl druhý - SLAVONICE

29. 10. 2016

kavarna-v-podloubi.jpg

Festivalová kavárna v podloubí

Jezdím tam aspoň ob rok, a když s sebou vezmu někoho, kdo tam ještě nebyl, mám nutkání se o vše překotně podělit: navštívit všechna moje místa, vylézt na všechny věže a vyhlídky, ochutnat kávu a domácí dezerty ve všech místních kavárnách, přemluvit hosta, aby si namaloval aspoň jeden hrnek, zavléct ho do obou kostelů, propátrat všechny staré uličky kolem náměstí, zajet do Maříže…...prostě poskytovat nadšené průvodcovské služby s patřičnou pýchou na znalost místních poměrů. Tedy s výjimkou podzemí….. ale jelikož jsem z kraje jeskyní a temnota, vlhko a chlad mi nejsou ani vzácné ani blízké, tak to nechávám ostatním.

spolkovy-dum.jpg

Spolkový dům

Když se mě moje kamarádka Evička redaktorka otázala, zda bych ji neodvezla do Jižních Čech kamsi k Táboru, kde společně vyzvedneme její dceru z prázdninového jazykového pobytu, zahrála na moje letní cestovatelské strunky! Proč tam jet takových kilometrů jen na otočku, tedy zbůhdarma, když si můžeme udělat dámský víkend ve Slavonicích a jen si tak trochu odskočit ten kousek do Tábora na zpáteční cestě?

kino-stodola.jpg

Kino Stodola

Poněkud mě tedy překvapilo, když jsem plánovala trasu na internetu, že ten avizovaný kousek, tedy vzdálenost Slavonice – Tábor, měří přes 70 km. To je prakticky na půl cesty do Blanska, jenže opačným směrem. Měla jsem pocit, že v Jižních Čechách je všechno jaksi na fleku.…ale co už. Slavonice byly jasným cílem a Evička byla natěšená mým líčením krás zaslíbeného města, nešlo jinak!  A pak jsem přišla ještě na jeden bonus, který se nakonec ukázal jako zásadní moment celého výletu, a to perfektně načasovaný filmový a hudební festival Slavonice Fest 2016.

spolkovy-dum---k-namesti.jpg

Průchod od Spolkového domu k náměstí

Potěšilo mě to, i když na jakékoliv fesťáky už léta nejezdím. Od jisté doby mi totiž vadí zvýšená hustota veselého lidu na malém prostoru.  Očekávala jsem však, že Slavonice nezklamou a očekávání se naplnilo v míře přímo opojné! Opojeny jsme tedy byly především komorní a přátelskou atmosférou. Evička si dopřála většinou trochu svařeného vína, řidička několik kafí.

 

do-mlejna.jpg

Zahájily jsme v kavárně Do mlejna v nedalekém Markvarci. Je tradičním cílem našich cyklovýletů, když jsme v Kanadě na kole. Mají tam neodolatelnou horkou čokoládu a na mlýnku dobrou kávu. Fotila jsem svým mobilem s mizerným rozlišením a třesoucí se rukou, ale Evička se spokojeně směje, tak by byla škoda se nepodělit.

1649-plakat1200.png

Program jsme dopředu nastudovaly z webu festivalu a nevěděly jsme, co dřív. Trochu jsme to vědomě přeplánovaly, abychom měly připravenou záložní variantu, kdybychom zůstaly kulturně neuspokojeny. To se nestalo. Hned první filmové představení ve staré škole na náměstí nás nadchlo. Nejdřív nás tedy nadchl promítací sál. Asi pět řad skládacích Ikea židlí v tělocvičně velikosti většího obýváku, nad námi kruhy, za námi ribstole, vedle nás dřevěné lavice, STŘIH! – bílé tričko, modré dívčí trenýrky, jarmilky s trikolorou, hvizd píšťalky…! A to byl ještě slabý odvar, protože následující den jsme seděly… ale nebudu přebíhat. Prostě paráda! Léto, kafe v kelímku, zapařené deštníky, všechno tak normální, milé, lidské, na pohodu.... a když se sál skoro zaplnil, pořadatelé ještě přitáhli přímo před plátno žíněnky, kdyby si chtěl někdo udělat pohodlí.  My jsme radši zůstaly sedět na židličce ve třetí řadě a hltaly jsme film MERUŇKOVÝ OSTROV.

merunkovy-ostrov.jpg

Co píše distributor:

Kolik mužů může skutečně milovat jedna žena?
Podmanivý příběh ženy zkoušené životem plným vášně, krutostí osudu a nespoutané lásky. Film odehrávající se na jižním Slovensku, na samotě ukryté v meruňkových sadech, vás vtáhne do víru vášní tří mužů k jedné osudové ženě a její lásky k nim, se všemi strastmi a radostmi, které dokáže přinést jen život. Slunce, vůně meruněk a hledání vlastního štěstí si vás získají v příběhu silné ženy, která miluje a touží být milována... jako my všichni.

I přes ty přísné odsudky kritiků a diváků, které jsem pak na webu našla, jsem názor nezměnila - je to nejzajímavější film, co jsem v létě viděla. Szidi Tobias a tři, až na druhý pohled nádherní chlapi (tak to mám ráda) –  a jejich příběh, co nás docela vzal za srdce.

peter-nadasdi-szidi-tobias-a-attila-mokos.jpg

Rozebíraly jsme ho do noci v kavárně U nás doma (dříve tvořivá dílna Zuzany Krajčovičové). Ale ještě předtím jsme viděly film Böhmen&Mären od Sklepáků, který uvedl sám velký Ondřej Trojan.

303-ondrej-20trojan-20foto-20jan-20rasch.jpg

Ondřej Trojan - první tvář festivalu

Bydlely jsme v Dačicích, protože ve Slavonicích byly všechny ubytovací kapacity beznadějně plné. A tak jsme následující dopoledne dokonale prolezly zase toto město – náměstí, klášter, věž, zámek, zámecký park a nakonec zámecká kavárna Dalberg.

knihkupectvi.jpg

Knihkupectví v Dačicích

Malá stravovací vsuvka: přestože jsem na tomto výletě jedla po dlouhé době samá poctivá česká jídla (řízek s bramborem, svíčková s pěti, guláš, roštěná) doplněná zmrzlinami a zákusky, bylo mi krásně a nepřibrala jsem ani deko. To mě definitivně přesvědčilo o tom, že nejdříve je potřeba si nastavit hlavu, nikoliv upravit jídelníček.  Možná budu muset ve Slavonicích pobývat častěji.

Odpoledne jsme se vypravily do Maříže. To je vesnice, která ke Slavonicím tak nějak kulturně a historicky patří. Leží doslova pár metrů od hranice s Rakouskem a v temném socialismu se do ní smělo jen po důkladné prověrce. Je tam asi deset domů, převážně obývaných umělci, co se sem na konec světa přestěhovali (většinou z Prahy). Taky je tu původní dílna malované keramiky Kryštofa Trubáčka s velkou restaurací, kde jsme si právě daly ten výše zmíněný gulášek. Naším cílem ale byl především koncert Lenky Dusilové, protože Lenku my můžem. Po cestě do stodoly jsme se zastavily v Potencionální galerii u architekta a designéra Vladimíra Rajšla, který vyrábí neotřelá svítidla, nábytek a designové doplňky a je bezesporu zajímavou mařížskou uměleckou figurou. Koupila jsem si tam originální a velmi prostý náramek ze silikonu. Tak jednoduchý, že až se s ním pochlubím před mými kluky řemeslníky, vyslechnu si jistě něco jako: „To ti udělám taky.“  Asi by to zvládli, ale nenapadlo by je to. A o ten nápad přece v designu čehokoliv jde. Jak říkal Vladimír, důležité je dívat se a přemýšlet jinak. Až tam pojedu příště, vyberu si nějakou prima lampu do obýváku.

naramek.jpg

A teď zpátky k Lence D. – působí při tom svém mixování tak křehce až nejistě, že mám chuť jít ji obejmout. Byla skvělá, jako vždy. A jako předskokana měla Xaviera Baumaxu, kterého jsem do té doby znala jen podle jména. A vůbec to nebylo špatný, pobavil nás. Stejně jako duo jeho nezvedených synáčků, kteří pravidelně vbíhali na pódium, brali mu mikrofon, kytaru a klid. Lebedily jsme si na balících se slámou, protože tohle byla stodola se vším všudy. Na spoustu posluchačů se nedostalo, seděli na stráni za vraty.

dusilova.jpg

Lenka Dusilová v mařížské stodole

​V malé kapličce na začátku vesnice byla instalována výstava fotografií Petra Nikla.

nikl4.jpg

Musím říct, že sama instalace byla velmi působivá, mám ráda staré domy, odřené zdi, ošlapanou dlažbu a jiné připomínky zašlých časů a lidského úsilí.

nikl2.jpg

 Ale pro umění s jakkoliv hyzděnými, svazovanými či jinak deformovanými lidmi moc pochopení nemám. Ale třeba jsem to celé jen nepochopila.

Další ráno jsme opustily po téměř prázdných silnicích nádhernou krajinu České Kanady a vydaly se vstříc husitskému Táboru. Tam jsme se chvíli procházely, než jsme si z mnoha kaváren vybraly tu pravou, abychom si daly kafíčko a něco k tomu - Konstanz Cafe kousek od náměstí s úžasnou nabídkou slaných i sladkých koláčů.  Do Tábora se určitě ještě vrátím, jeho uličky lákají.

Aničku jsme vyzvedly z hlubokého údolí u řeky Lužnice, což se ukázalo jako poměrně dobrodružná zkouška řidičské obratnosti, zvláště když nedisponujete náhonem na všechna čtyři kola. Po lesní cestě se moje spolehlivé autíčko nakonec vydrápalo docela elegantně. Pak jsme to vzaly přes Chýnovské jeskyně (velké zklamání, jsme hold zmlsané těmi našimi krápníky a lodičkami) a vyhlášenou francouzskou restauraci Bistrot de papa v Horních Dubenkách. Trochu jsme podcenily letní počasí a náladu. Ukázalo se, že stejný nápad měla spousta jiných gurmánů, a tak jsme odjely jen se zmrzlinou. Každopádně je to kouzelné místo a takové je třeba si dopředu rezervovat.

Tento zahřívací užvaněný příspěvek píšu na konci října, kdy je léto už nenávratně v háji. Zahřívám se u toho svařákem.  Vzpomínek je spousta a hřejí taky. Dokonce tak, že nemůžu vynechat ani kousek textu, i když bych ráda, abych nenudila. Kdo dočetl až sem, je hrdina, který ještě umí číst dlouhé texty - patrně ze staré školy. Stejně jako Jiří Brady a Daniel Herman. Smekám, pánové! A taky mě hřeje, že se po té zdánlivě nekonečné a bezbřehé hradní mizérii zase něco děje mezi lidmi – na Staromáku a možná i jinde. Velké výročí se blíží! Třeba se zase budeme společně hřát na ulicích!

1712763_show-jana-krause-jiri-brady-daniel-herman_image_620x349.jpg

Oba pánové hrdinové u Krause, který je pro mě teď taky hrdinou, i když normálně na Show nekoukám.